1. Praha > Dubai

Rodiče mi záviděli daleké cesty a tak jsem se rozhodla je na jednu svoji baťužkářskou cestu vzít také. Letíme s Emirates z Prahy do Saigonu a jelikož máme v Dubaji více než 8hodinové mezipřistání, dostáváme k letence zdarma vízum a nocleh v hotelu. Letenka byla kupována v srpnu za 16.200kč. Let EK0140 z Prahy do Dubaje trvá asi 5,5 hodiny. Letiště v Dubaji je obrovské, krásné a čisté. Vyřízení víz probíhalo rychle, pouze na pasové kontrole byla šílená fronta. Poté se vydáme hledat autobus k našemu hotelu Copthorne, následujeme ceduli autobus až k zastávce, odkud se vracíme zpět do čekací haly na registraci, moc dobře to značené tedy není. Hotel je asi 10min od letiště. Po ubytování si všimneme, že hotel nabízí 2hodinovou noční projížďku po Dubaji. Váháme zda jet nebo ne. Nakonec jsme rádi, že jsme jeli. Byli jsme jediní 3 blázni, nikdo jiný nejel a měli jsme jak řidiče, tak průvodce, který byl super a mnoho nám o Dubaji pověděl. Cestou jsme se zastavili u mešity, hotelu Burj Al Arab, na palmovém ostrově u hotelu Atlantis a pod současnou nejvyšší budovou světa Burj Khalifa. Po cestě jsme už sice klimbali a z noci na hotelu nám zbyly jen 2,5 hodiny, ale nelitujeme.

2. den Dubai > Saigon > Hanoi

V 6.30 už jsme šli na snídani. Poté jsme odjeli shuttle busem na letiště – terminál 3, který je celý společnosti Emirates. Kontrola proběhla tentokrát velmi rychle. Let EK0392 do HCMC trval asi 7hodin. Přistávali jsme kolem 19h už za tmy. Naštěstí jsme seděli vepředu a tak jsme mohli být mezi prvními u okénka s vízami. Trvalo to minimálně 45 minut než nám vydali víza, už jsme byli trochu nervní, přece jenom máme další let. Vízum jsme si vyřizovali online za 9 USD na osobu. Na místě jsme předložili zvací dopis, vyplněný formulář, 2 pasové fotografie a zaplatili 45 USD/os. Formulář musí být kompletně vyplněný, jinak vám ho budou vracet zpět. Kufry už nás čekali mimo pás a my se mohli vydat z mezinárodního terminálu na domácí (asi 5min chůze), kde jsme se u Vietjet Air zacheckovali na let VJ8678 do Hanoje. Už tam jsme se nasmáli, když si pán nechal odbavovat pytle rýže. Terminál byl dost děsný, všude byli špinavé koberce a hrozně to tam smrdělo. Všude to byl samej Vietnamec :-). Bohužel byl náš let do Hanoje zpožděný a místo 21:50 jsme odlétali až kolem 23h. Letadlo bylo ok, nové, let trval asi 1,5 hoďky. V Hanoji jsme museli před východem ukazovat kontrole útržky od zavazadel. To jsem viděla poprvé. V hale už nás čekal přes hotel objednaný taxikář, který nás za 45min dovezl k našemu hotelu Kangaroo. Typický zápach Asie nás uhodil do nosu hned ve vchodu, ale pokoj čistý s novou koupelnou, takže za 16$/pokoj maximální spokojenost. Nejlepší byl výhled z pokoje, to jsme se poprvé nasmáli nad systémem elektrického vedení ve Vietnamu.

3.den – Hanoi

Překvapilo nás, že za tu cenu máme i snídani. Po snídani jsme si hned na recepci zarezervovali výlet do Halong Bay. Na osobu nás to stálo asi 30$ USD. Poté nám super recepční Anna dala mapu a ukázala kam máme jít. V bance ve vedlejší ulici jsme si chtěli vyměnit peníze, ale zrovna jim začala 1,5hodinova polední pauza až do 13h. Tak jsme se k mauzoleu vydali pěšky místo taxíkem. Po cestě jsme se pobavili nad Hanojským provozem. Všude samé motorky!!!! Jak pak by ne, když je v Hanoji 5mil motorek na 7mil obyvatel.

Postupně jsme se otrkali a naučili se ulici přecházet, jinak se ani nedalo, protože chodníky slouží jako obchodní prostory, parkoviště motorek, terásky restaurací a hospod, prostor, kde chovají v klecích slepice atd….všechno, jen ne chodník. Po cestě jsme se trochu ztratili, takže když jsme konečně vyměnili peníze a měli v rukou miliony, našli jsme taxi, které nás za 40k dovezlo ty zbývající 3km k mauzoleu. Wau, to byl prostor – obrovské náměstí s mauzoleem uprostřed. Pro zajímavost: Ho Chi Min si žádné mauzoleum nepřál. Chtěl být zpopelněn a rozsypán v Severním, Středním a Jižním Vietnamu (jako symbol sjednocení). My jsme navštívili pouze Pagodu na jednom pilíři, protože Ho Chi Minův dům, muzeum i mauzoleum jsou v pondělí odpoledne zavřené. Odtud jsme šli pěšky k Chrámu Literatury. Vstup do Chrámu Literatury byl 20k a stálo to opravdu za to. Moc hezký chrám, kde zrovna probíhali promoce, takže mnoho kluků a holek slavnostně oblečených chodilo po areálu a navzájem se fotili.

Po chrámu jsme se šli najíst do nedaleké rodinné restaurace nebo spíše bufetu Ruoi Tu Ky. Ani nevíme jak se naše první jídlo ve Vietnamu jmenovalo – dali jsme si tofu a krevety v těstíčku. K tomu jsme dostali hrozně smradlavou rybí omáčku. Četla jsem, že omáčka hrozně smrdí, ale je výborná, tak jsme ji snědli – pravda je, že už jsme na takovou smradlavku za celých 14 dní nikde nenarazili. Moc jsme se nasmáli prvním pokusům jíst hůlkama. K pití první vietnamské pivo Bia Ha Noi. Taxi k Vodnímu Loutkovému Divadlu Mua Roi Nuoc jsme usmlouvali to na 60k. K divadlu jsme dorazili právě včas na představení v 17:15h. Velká škoda, že přestavení od 18 a 19 hodin byla vyprodaná, chtěli jsme původně obejít Jezero navráceného meče a podívat se přes červený most Vycházejícího Slunce do Chrámu Nefritové hory, který byl po představení už bohužel zavřený. Představení bylo super. Hrála živá hudba a ve vodě se odehrávalo 12 různých scének z vietnamského života. Celé to trvalo asi 45min a měla jsem pravdu, když jsem si myslela, že je zbytečné kupovat za 20k povolení k focení. Nikde se to nekontrolovalo. V divadle je tma, takže se v posledni řadě dá i krásně vyspat (jak by potvrdil tatínek). Poté jsme se šli ještě podívat k jezeru, chrám i Želví vež uprostřed jezera byly hezky osvícené. Po cestě jsme narazili na cestovku, která nabízela Tam Coc za 15$, tak jsme tam dlouhou dobu vyjednávali výlet a lístky do vlaku. Nakonec jsme koupili za 15$/os výlet na Tam Coc a za 35$/os lůžkový vlak z Ninh Binh do Hue ve 4lůžkovém kupé. Večerní procházka starou částí města byla zajímavá. Procházeli jsme několikrát okolo chrámu Bílého koně, koukali na suvenýry až jsme nakonec zakotvili v příjemné restauraci Little Hanoi. Najedli jsme se dobře: Nem Thap cam – smažené jarní závitky, Ga xao hat dieu – kuřecí a kešu ořechy s rýží a My xao ga – nudle s kuřecím a zeleninou. K tomu dobré pivíčko Tiger.

4.den – Halong Bay

Kolem 8h už nás vyzvedávala cestovka Bamboo na výlet do Halong Bay. Minibus byl nový, hezký a průvodce velice sympatický, uměl anglicky a hodně toho věděl. Cesta do Halong Bay trvala přes 3 hodiny a do Halong City jsme přijeli až před 12h. Cesta šílená, poslední 2 hodiny po rozestavěné kodrcavé silnici. Po cestě jsme měli přestávku v ´mramorové vesnici´- což je vlastně centrum pro invalidy, kteří vyrábějí umělecké výrobky (obrázky, sošky, výšivky…atd) a tímto prodejem turistům na ně stát vlastně vydělává peníze, kterých nemá jinak dostatek, jelikož kvůli válce a používání chemických zbraní je ve Vietnamu mnoho postižených lidí (a neustále se rodí další). Je to trochu hra na city, protože turisté vidí tyto lidi pracovat, ale určitě je to výborné řešení. Podle všeho tam i bydlí a tvoří takovou komunitu. Těsně před naloděním jsem nám koupila 3 kloubouky za 50k dongu (což se později ukázalo jako super cena – v Saigonu jsme nesehnali jeden pod 40k) a už vyplouváme do Dračí Zátoky. Hned dostáváme výborný oběd: rybu, nějaké závitky, špenát, krevety, tofu, vaječné omelety, mušle. Sedíme u stolu s nějakýma Korejkama a ty mlaskají, že to je hrůza! Pití si musíme zaplatit za 30k. Asi po hodině připlouváme k rybářské vesničce, kde za poplatek 120k na osobu vyrážíme na 40min jízdu na loďkách. Prouplouváme jeskyně, zátoku i rybářskou vesnici. Ti ‚odvážnější‘ jako já a taťka pak jdou ještě na 20min na kajak. Průvodce pak na lodi ukazoval jak se kouří ze speciální vietnamské dýmky, kterou jsme si samosřejmě přivezli domu jako suvenýr. Poté asi 30min přejezd k jeskyni Dong Thien Cung, kterou jsme za necelou hodinku prošli. Jeskyně byla objevena až nedávno a to čirou náhodou, kdy byl jeden rybář za bouře nucen zakotvit na tomto ostrově a chtěl chytit opici – ta mu utekla do jeskyně. Tři roky trvalo její zpřístupnění (betonové cesty, barevné osvětlení) aby v roce 2009 byla otevřena pro veřejnost. Od ní už jsme museli rychle do přístavu jelikož se začal zvedat vítr. Cesta zpět minibusem byla stejně únavná jako cesta tam a opět zastavení v mramorové vesnici. Dojeli jsme v 20h. V hotelu jsme nechali věci a beželi si pro lístky na vlak. Na večeři jsme šli opět do Little Hanoi. Já si dala tentokrát výbornou chobotnici v sezamu a zkusili několik výborných koktejlů. Večer jsme koupili letenky z Phu Quocu do HCMC (let tam už jsme měli koupený dopředu z ČR, ale chtěla jsem zjistit zda jsou na místě levnější a nejsou – agentury je prodávají ještě dráž než jdou koupit přes internet a i v našich případech platilo čím blíže odletu tím dražší). V televizi dávali něco o tajfunu, ale moc jsme tomu nerozuměli.

5.den – Hoa Lu > Tam Coc > Chua Bai DinH > Ninh Binh

Do minibusu jsme nastoupili kolem 9h, průvodce tentokrát nic moc, malá zakrslá holka, co neuměla moc anglicky a celý den byla hrozně ve stresu. V 11:30 jsme dorazili na pvní zastávku – původní císařské město Hoa Lu (kousek od města Ninh Binh). Areál celkem ok, navštívili jsme dva chrámy krále, jeho synů a rodičů. Průvodkyně toho ale moc nenamluvila, takže to byla škoda.

Poté jsme přejeli do Tam Coc, kde jsme šli nejprve do restaurace na oběd (v ceně zájezdu, ale oproti včerejšku nic moc) a pak jsme jeli na lodičkách. Pádlovali jenom ženy a většinou pádlovali nohama. Projíždka necelé 2 hodiny byla moc hezká. Příroda okolo byla úžasná. Ale škoda, že cesta vede tam i zpět stejnou trasou. Na konci čekali otravní prodavači pití a donutili rodiče (sedici na jine lod’ce) koupit drink a chipsy jejich pádlovačce (neumí anglicky, tak se nedokázali vymluvit). Po cestě nám ještě nabízela suvenýry a táta koupil klíčenky za 100k (já poté na trhu v Saigonu za 50k). Nakonec zas byla otravná a chtěla dyško. Můj spolujezdec ji dal 20k a já 10k a on ji to podal a ona ´ještě od slečny´a že dohromady to je málo. Pff, tak tím u mě klesla a měla smůlu. Táta dal 10k a ta jejich se tomu hrozně smála a na celý kolo mavála 10k, že to byla fakt výhra. Poté jsme si mohli půjčit kola za 100k a projet se po okolí ke chrámu.

Kamarádky říkaly, že to stojí za to, ale my chtěli ještě stihnout budhistický komplex Chua Bai Dinh. Nakonec jsme si domluvili taxi tam a zpět do Ninh Binh k nádraží. Taxi bylo z renovované společnosti Mai Linh, takže jsme opravdu jeli podle měřiče a vraceli se zpět k Hoa Lu. Dojeli jsme na parkoviště za cenu 322k, tam jsme si koupili každý 2 jízdenky na vláček, který nás po 5-10minutách jízdy dovezl k obrovskému areálu. Byl to nový areál z roku 2010, takže jsme nic moc neočekávali, ale bylo to moc hezké. Možná nás to uchvátilo i tím, že jsme tam byli úplně sami a byl tam úžasný klid. Viděla jsem nějaký dokument, kde byl areál plný lidí a určitě to má jinou atmosféru. Po obou stranách vedou schodiště s velkými kamennými budhy a ve stěnách jsou zlaté výklenky se zlatými budhy. Těch schodů tam bylo opravdu hodně. My jsme došli k prvnímu chrámu, kde byla obrovská socha zlatého budhy. K druhému chrámu už jsme nestihli vystoupat, páč zavírali. Před chrámem byl ještě velký 36tunový zvon. Pagoda v povzdálí nebyla ještě dostavená, takže se na tom ještě pracuje. Dole už na nás čekal vláček a když nás přivezl na parkoviště byla už tma. Celý komplex byl osvícený jako na Vánoce.

Taxi na nás naštěstí čekal i s našimi bagly v kufru a dohodl si snámi cenu 550k celkem za odvoz zpět do Ninh Binh (takže nezapl měřič a zapl ho až ve městě). Pro nás to bylo stejně výhodné. U nádraží jsme hledali nějakou restauraci, kde bychom mohli přečkat čas od 19h do 21:40 kdy přijede vlak. Nakonec jsme zašli hned 50m od nádraží. I když to nevypadalo moc lákavě, bylo tam hodně lidí a všichni tvrdili, že jídlo je výborné. Tak jsme si dali 2 druhy jarních zavitků a nudle s kuřecím. K tomu pivíčko a zdarma jsme dostali banány a nějaké sušenky. Vedle nás si sedli nějací angličani a říkali, že tu v Ninh Binh jsou 3 dny a že jezdili po okolích na motorkách. Že Trang An je trošku lepší než Tam Coc, že to je méně komerční a není tolik lodí, veslařky jsou příjemnější a neprodávají suvenýry/nežádají dýško. Ale zas je stál vlak z Hanoje 6$, motorky tak 6$/den a ještě ubytko. Takže 15$ za celý organizovaný výlet z Hanoje pokládají za super, bohužel už bez té svobody. Domácí nám před odchodem dali na cestu jogurtové želé a sušenky. Důkaz toho, že Vietnamci jsou pohostinní. Před 21h jsme se vydali na nádraží, ale bylo moc brzo, tak jsme si v kavárně naproti dali ještě kafe. Měli kavárnu to přímo doma – 3 stolečky navíc v obýváku, na záchod jsem šla k nim do koupelny. Nemá moc cenu vyčkávat na nádraží, na nástupiště pouští až 5min před příjezdem vlaku. Koupili jsme si 3 místa v 4 místném kupé. Naštěstí k nám nikoho nedali. Bylo to trošku horší než jsem čekala a než bylo na fotkách. Sice bylo prostěradlo a deky, ale špinavé. Takže jsme vytáhli naše povlečení a kopli do sebe několik panáků slivovice. Klimatizace se vůbec nedala vypnout, tak jsme měli celou noc jak v mrazáku.

6.den – Hue

V noci jsme střidavě spali/nespali – hlavně byla hrozná zima a ráno bylo světlo už kolem 6h. Asi v 7 jsem se rozhodla, že naše vyfotím. Natáhnu se pro foťák, který mi ležel těsně vedle hlavy a najednou mě něco lechtá na ruce, s jekotem vyskočím páč po posteli mi běží velký šváb. Tak jsem tím vzbudila mamku i taťku, který na něj hrdinně nastříkal sprej proti hmyzu a šváb padnul pod postel. Takže nikdo už neusnul a zbytek jízdy jsme seděli oblečení a očekávali Hue. Bohužel měl vlak zpoždění, takže jsme nakonec dojeli v 10:10 místo v 9:10. Na nádraží se na nás hned vrhli taxikáři a hoteliéři a chtěli asi 100k za cestu do města. Já měla najitý nejlevnějsí hotel v centru a taxi k němu jsem usmlouvala na 40k. Cesta do centra byla asi 3km a řidič mi nabídl, že nás poveze za dva dny z Hue do Hoi An ze zastávkama jaké jsem požadovala za 65$ (začínal s cenou někde na 100$). Byl to celkem sympaťák a mluvil dobrou AJ, tak jsme souhlasili. Nechali jsme se vyhodit u hotelu Google a tam jsme se i ubytovali za 18$/pokoj. Po osvěžující sprše jsme vyrazili do města. Šli jsme pomalu uličkama k řece a hledali jsme něco k jídlu, páč jsme neměli ani snídani a už bylo poledne. Kolem nás otravní rikši, byli tu fakt nepříjemní. Najedli se až před vstupem do Citadeli. Pravděpodobně to zde bylo dražší než v ostatních částech a ani lidi tu nebyli, ale jídlo bylo nakonec celkem ok: Mi Xao Rau – nudle se zeleninou, Com Chien Ga – nudle s kuřecím. K tomu pivo Huda – vše za 160k. Po rychlém obědě jsme vyrazili směr Citadela. Hned za první bránou u vodního příkopu jsou 4 kanóny (4 roční období) a přes nádvoří dalších 5 (5 elementů). U mapy zjišťujeme, že je Císařské město opravdu veliké a opravdu jsme ho neprošli celé. Hlavní Měsíční brána má být nejhezčí budovou, ale bohužel se zrovna rekonstruuje. Platíme vstup 105k/os. Před Palácem nejvyššího souladu posloucháme tradiční vietnamskou hudbu. Vevnitř paláce se nachází originál císařského trůnu. Za palácem už se rozprostírá Purpurové Zakázané Město, jehož značná část byla bohužel zničena během Ofenzívy TET, kdy Vietkong dobil Citadelu, která pak čelila bombovému útoku Američanů. Pak jsme se šli podívat do příjimacích sálů císařovny a prohlídku Citadely jsme zakončili u Pavilonu Věčné čistoty, kde se nacházejí urny s popelem císařů. Z Citadely jsme se vydali směrem k Dieu De National Pagodě, která však nebyla tak blízko jak to vypadalo a navíc byla přes řeku a most byl v nedohlednu. A jelikož jsme byli unavení, tak jsme se podél vody vrátili k železnému mostu, kde jsme si dali na trhu pivo a ovoce a v supermarketu HA HA nakoupili jídlo a pití. Přes most jsme pak přešli do naší části města a všimli si trhu na nábřeží, kde bylo možné nakoupit suvenýry a oblečení. Na konci trhu byly stánky s jídlem, tak jsme si dali jarní závitky a různé masové koule. K tomu teplé pivo Festival a platili jsme 145k. V našem hotelu byla super Happy Hour – pivo celý večer zdarma!!! Hráli jsme karty a pili rum s recepčním. Rum musel někde sehnat, páč nejprve řekl, že nemají a pak někam běžel a přinesl vietnamský rum. Dal nám do toho limetku a on sám se hrozně ušklíbal když to pil. Holky se tomu hrozně smály, když si taky cucly a nám tleskali, když jsme do sebe klopili panáky jako nic.

7.den – Hue – Hrobky císařů

Ráno jsme si dali snídani u nás na hotelu – vajíčka či omeletu s houskou za 105k. Kafe/čaj jsme měli zdarma. Na recepci nám půjčili za 6$/os. kola a my se mohli vydat na cestu k císařským hrobům. Rozhodli jsme se to vzít od nejvzdálenější, ale za to prý nejhezčí hrobky císaře Minh Mang. Jeli jsme na kole celkem dlouho, protože mapa co jsme dostali končila hned za nádražím a zbylých 12km bylo uvedeno jen šipkou furt rovně. Takže jsme se neustále ptali na cestu. Ve městě byla doprava drsná, ale jen co jsme vyjeli z centra, tak byl klid a jelo se přírodou moc hezky. Asi po hoďce a čtvrt jsme konečně přejeli Voňavou řeku a hned někde už měl být hrob. Tak si jedem po silnici dál a dál a najednou na nás někdo huláká. My tomu nevěnujeme pozornost, zas nám chtějí něco prodat. Ale oni křičí víc a víc a slyším jak volají, že hrobka je již tam. Tak jsem zastavila a opravdu tam bylo napsáno, že vchod je lesem 200m. Taťka byl však tak rozjetý, že pokračoval dál a neslyšel jak na něj voláme ať zastaví. To by ještě ani tak nevadilo, ale zrovna tam byl šílený kopec a tak si ho celý sjel, aby ho pak vyšláp nazpátek. Hrozně jsme se nasmáli, páč jsme opravdu volaly, ale on musel být upozorněn až projíždějícím týpkem na motorce, že jsme zůstaly nahoře na kopci. Tak jsme si nechali kola u té restauračky a šli asi 300m polní cestičkou kolem betonové zdi až jsme došli k oficiálnímu vchodu. Se značením mají ve Vietnamu opravdu problémy. Kdybychom se nemuseli furt někde ptát, byli bychom tu už dávno. Zaplatili jsme vstup 80k. Areál byl opravdu velký a krásný. Samotná hrobka byla až v zadní části – hora v jezírku. U našeho hlídače kol jsme si pak dali pivo, aby z hlídání něco měl, když už hlídal zdarma a povídali si s ním o životě ve Vietnamu.

Pak jsme vyrazili na kole k další hrobce císaře Tu Duc. Jeli jsme palmovým lesíkem – prašnou cestou do kopce – na kopcích hřbitovy a konečně jsme před 15h dorazili k hrobce. Kola jsme si opět mohli nechat zdarma u nějaké vzdálenější hospůdky. My však jeli až ke vchodu a tam stálo parkovné už 10k. Tak jsme to parkli tam a za vstup do hrobky dali 80k. Zde jsem si všimla vietnamského triku vracení penež – nedají všechny vracené peníze kupujícímu zpět do ruky, jen část a jednu bankovku pak dají na jejich stůl v tom momentě, když vidí, že si to kupujicí přepočítává. Takže ono to sice vypadá nevinně, že tu zbylou bankovku prostě vytáhli později a kupující si ji nevzal ze stolu, ale ve skutečnosti spoléhají na to, že si kupující peníze nepřepočítá a schová je rovnou do kapsy. Chvíli předtím totiž v ruce držejí všechny bankovky a tak si klidně kupující může myslet, že mu je všechny dávají do ruky. Tohle jsem pak viděla ještě asi 3x. Hrobka Tu Duca byla také moc hezká. Byla kolem jezírka v borovicovém háji a opravdu to mělo atmosféru. Tu Duc měl 104 žen a nespočet konkubín, ale kvůli zarděnkám nikdy neměl děti. Zábavné je spekulace nad opravdovým místem hrobů, jelikož jsou všechny do teď neznámí (všech 200 lidí co vládce pohřbívali bylo vždy popraveno). Museli jsme ale spěchat, páč už bylo pozdě a do města to bylo ještě daleko. Navíc jsme chtěli navštívit Pagodu Vládkyně nebes. Všude u cesty byly stánky se suvenýry a s barevnýma vonnýma tyčkama. U některých seděli i paní a ukazovali jak se tyčky vyrábějí. Takže jsme se rozhodli podívat se na místní výrobu vonných tyčinek, kde nás brutálně oškubali a za balíček s 10 mini spirálama si nechali zaplatit 80k (a to jsme to usmlouvali ze 120k). Ten samý den jsme je u budhistického krámu koupili za 30k a později v Saigonu v postranní uličce za 15k. Ale zas nám ukázali jak se vyrábí.

Pak už jsme jeli směrem k městu a na křižovatce jsme teda zjistili, že most přes řeku k pagodě žádný neexistuje a možnost jak se k ní dostat byla jen přes město a zpět, což bylo asi 6 km. Tak jsme se aspoň vydali k Tygří aréně, která byla jen asi 500m zajížďkou. Tam se dostat taky bylo umění, žádné značení a odbočení do minipidi uličky. Nakonec jsme právě zde potkali jediné turisty na kole za celý den. Fakt vtipný, že právě zde, ostatní jeli na hroby organizovaným výletem na lodích nebo minibusy. Aréna byla zavřená, ale my jsme prolezli plotem dovnitř. Museli jsme se vrátit do města ještě za světla a projeli jednu dost drsnou křižovatku, kde táta zůstal chvíli bezradně stát a my s mamkou vyrazily schované za motorku. Je to fakt adrenalin. Před školou, kde studoval Ho Chi Min jsme si všimli stánku s jídlem. Byli to placky ze sladké brambory a kokosu nebo sladké brambory polité kokosovou omáčkou. Oboje za 5k. Najednou ke mě přišla jedna učitelka a požádala mě, zda bych se chvíli nemohla účastnit její hodiny angličtiny. Tak jsme s mamkou šly do třídy a taťka byl venku. Povídala jsem asi 10minut o sobě, rodině, práci a cestování. Pak se mě měli ptát na otázky a jediný co je zajímalo bylo kolik měřím a vážím. Venku už tma jak v pytli a my to měli na hotel přes 2 velké křižovatky. Tak ta křižovatka za světla byla nakonec jen příprava. Srdce mi bušilo jako o závod, páč semafory nefungovali, tátovi nefungovalo ani světlo, ale motorky kolem nás proplouvali velice elegatně. Hlavně se nezastavit a nepanikařit!!!! Do hotelu jsme sice dojeli spocení, ale živy a zdrávy.

8.den – Hue > Lang Co Beach > Hoi Van Pass > Marble Mountains > Hoi An

Na dnešek jsme měli domluveného řidiče a průvodce v jednom, který nás zaveze za 65$ z Hue do Hoi An s několika zastávkami po cestě, jenže přijel úplně jiný týpek, který neuměl ani anglicky, za celou dobu nám nic nevysvětlil a na všech zastávkách nás chtěl úplně ošidit. První jsme zastavili v ´rybářské vesnici´ no nevím zda se cestička mezi silnicí a mořem dá nazývat vesnicí, ale všude se váleli rybářské sítě a u břehu parkovaly rybářské loďky. Tak jsme se u toho ´nadšeně´ vyfotili a pokračovali dál. S otázkama jsem skončila v momentě kdy se mi dostalo odpovědi ´20km´ na otázku ´jak vysoká je ta hora před námi´. Druhou zastávkou měli být Slonní Prameny (Elephant Springs) ale cesta tam byla neprůjezdná a tak jsme to museli vynechat. Tak jsem mu rovnou řekla, že mu dám míň peněž, on protestovat, že to není jejich chyba a že nás místo toho vezme na Lang Co beach. Lang Co Beach také stála za prd, páč byly šílené vlny a nedalo se v nich koupat a dal nám na to hodinu – my měli za 15minut pláž zkouknutou a stejně jsme na něj museli čekat, páč nebyl v autě. Na pláži jsme si povídali s prodejcem suvenýrů, který nám řekl o tajfunu, který prý dorazí do Vietnamu zítra. COŽE??? Tak to nás teda pěkně vyděsil a hned jsme se ptali řidiče a opravdu nám ukázal zprávy, kde se píše o tajfunu 3. nebo 4.listopadu. Po hodině jsme tedy nasedli do auta, po chvilce si vyfotili Lang Co Beach z druhé strany a pokračovali přes Hoi Van Pass.

Nahoře jsme dostali asi 30minut na focení a nákup suvenýrů. Všichni byli otravní, že to bylo hrůza. Ty ceny byly naprosto směšný. Za 6 budhů chtěly nejprve asi 250k a já se teda fakt zasmála a řekla, že víc než za 50k to nekoupíme. A pořád jsem odmítala až mě to opravdu za 50k dala. To jsem se divila. A zde na mě zkoušeli další trik s penězma. Čuměli mi přes rameno jaké bankovky mám v peněžence a povídá mi, dej mi stovku já ti vrátím. Tak jsem ji dala tu stovku a všimnu si, že drží v ruce 10k bankovku. Tak si dávám pozor, aby mi vrátila 50k. Vrátila mi pade, ale hned si moji stovku vyměnila v ruce za deset a prej, že jsem ji dala deset a ne stovku, ať koukám doplatit. Haha, tak jsem se ji vysmála. Takhle si všechny turisty znelíbí. Dnešek nám fakt moc nevychází. Do toho ten tajfun….Z Hai Van Pass jsme sjížděli dolů k Danang. Výhled krásný. Dovezl nás před Mramorovou horu a řekl, že máme na prohlídku asi hodinu. Moc se mi to nezdálo, když průvodce říká 4hod minimálně. Ale nějaký holky říkaly, že to bohatě stačí, tak jsme šli. No bodejť by to nestačilo – poslal nás do nějaké jeskyně, která je jen malá uzavřená část hory Thuy Son. Když jsme zjistili, že z jeskyně opravdu není východ do další části hory, tak jsme vyšli ven a šli do toho správného vchodu. On popíjel u stánku a ptal se kam jako jdeme. Dost naštvaně jsem mu řekla, že jdeme do té správné části a že se nás dočká až ve 3h místo v dohodnuté 2h. Vypadal naštvaně, ale já asi víc, tak souhlasil. Vzali jsme teda mramorové hory dost rychle, což byla škoda, páč to byla fakt krása. Jeskyně, pagody, chrámy, vyhlídky….všechno moc krásné a my to museli proběhnout za hodinu . Vystoupali jsme na hrozně vysokou vyhlídku, byl to záhul, ale výhled byl nádherný.

Řidič nervozně čekal u auta. Po příjezdu do Hoi An jsme se nechali vysadit asi 3 ulice od přístavu a už druhý hotel se nám líbil a s cenou 25 $/pokoj/noc se snídaní a bazénem nebylo co řešit. Hned jsme zjištovali co ten tajfun. Nikdo nevěděl nic přesně. Podle posledních údajů by měl dorazit v pondělí ráno. Ajaj, to zrovna letíme do HCMC. Tak jsme se snažili přehodit let už na zítřek, ale změna za 3500kč/os. nám přišla celkem dost, takže jsme se rozhodli nic neměnit a s nervama pak čekali jak se to vyvine. Vyrazili jsme do centra a byli jsme z městečka nadšení. Opravdu kouzelne. Zajednali jsme si výlet do My Son na druhý den za 340k/3os, agentur je všude spousta. Poté jsme došli k japonskému mostu a dostali se do samotného centra k vodě. Všude už svítily lampiony a byla to fakt nádhera. U malých kluků jsme si koupili lampionky na poslání po vodě. Nejprve říkala cenu 30k za jeden a já ji řekla, že ji dám 10k za 3 kusy a ona tak dobře. To si teda dobře nasadila cenu holka. Dostali jsme 3 lampionky a tyč a mohli si je poslat po vodě. Hodně lidí posílalo a bylo to fakt hezké.

9.den – My Son

Na výlet do My Son pro nás přijel velký autobus, cesta trvala asi hodinku. Průvodce byl super. Tam jsme zaplatili ještě vstup 100k/os. Les kolem byl poničený z původního tajfunu. Přišli jsme zrovna pozdě na taneční a hudební představení. Průvodce byl super a hodně nám vyprávěl o historii My Son. Opravdu zajímavé. Prošli jsme areál, několik budov jsme navštívili vevnitř, jiné z venku. Bohužel je My Son hodně zničení po bombovém útoku američanů (poté hodně protestů proti američanům ve Vietnamu).

Autobusem jsme přejeli k vodě a tam se nalodili na loď. Plavili jsme se asi hodinu po řece Thu Bon a připluli na ostrov, kde jsme navštívili řezbářskou rodinu, výrobu lodí a výrobu suvenýrů z mušlí. Moc hezké výrobky, všude nám ukázali proces výroby a nabízeli suvenýry k prodeji. Pak jsme se vrátili lodí do Hoi An. U japonského mostu jsme potkali první Čechy a Slováky. Říkali, že začínají v Hoi An, páč se jim tu loni moc líbilo, tak přivezli přátelé. Prošli jsme pak přes most do čínské části. Prošli jsme město zadem až k křesťanskému kostelu a přes most zpět na promenádu, kde pomalu začali vyndávat stávky se suvenýry. Ptali jsme se na vonné spirály, ale chtěly za ně 150k, tak tuhle cenu jsme neměli ani v Hue. Hledali jsme restauraci kam půjdem na večeři. Nakonec jsme kývli na nabídku Cao Lau, což má být specialita v Hoi An za 40k a k tomu zdarma čaj a desert. No Cao Lau nic moc, dezert byl malinký a čaj hnusný. Po cestě domů jsme našli jsme masáž nohou za 126k, tak jsme to ukecali na 100k a s mamkou jsme na půl hoďky šly. Taťka se šel projít a našel supermarket, kde koupil rum, páč nám slivovice už došla. Já ještě rychle mrkla na net – let do HCMC byl v pořádku, tajfun je očekáván až v pondělí večer, takže 8:00h není ohroženo. Ale dostala jsem email od Vietjetair, že náš let z HCMC na Phu Quoc je přeložen na 7:30h ráno. Hmm, tak to asi nestíháme. Vzhledem k tomu, že už bylo po 22h, nikdo na lince nebyl a musíme doufat, že nás zítra na letišti posunou na let odpoledne.

10.den – Hoi An > Danang > HCMC > Phu Quoc

Ráno jsme vstávali fakt brzo, protože v 5:45 už jsme měli hotelem objednané taxi na letiště v Danang. Jízda 40minut vyšla na 15$. První jsme zařídili let z HCMC na Phu Quoc. Naštěstí nás přesunuli na dnešní let v 16:10h, bohužel tak budem čekat v Saigonu 6hodin místo plánovaných 2h a přijedem na ostrov až večer. Po odbavení jsme šli na snídani do nějakého bistra pod letištěm. Let byl rychlý asi necelou hodinku. V Saigonu jsme si vyzvedli batohy a zjistili, že úschovna je pouze v mezinárodním terminálu. Tak jsme si tam šli uschovat krosny za 1$/bágl/hod a vyrazili za 5k autobusem do města. Jeli jsme asi 35minut a nechali se odvézt do centra k tržnici Bin Thay kde jsme v okolí hledali hotel na poslední dny ve Vietnamu a najedli se. Narazili jsme na nějaké hotely co se nám líbili a plán je přijít do této ulice a něco si tu ve čtvrtek vybrat. Poté jsme se vrátili busem na letiště, vzali si baťohy a šli se odbavit do místního terminálu. Let na Phu Quoc byl rychlý, asi 35 minut a krásně jsme viděli Deltu Mekongu z letadla. Letiště je úplně nové. Hledali jsme taxi, které by nás odvezlo k vybranému hotelu na pláži. Bohužel taxikáři byli domluvení a když mi nabízeli cenu 3$/os, tak jsem odmítla, že si najdu někoho s taxometrem. Ale i taxik z Mai Linh mi tvrdil, že to bude tak 190k. Takže jsem nakonec usmlouvala toho prvního za 150k pro 3 osoby. No aspoň něco k dobru na pivo (zpět na letiště jsme platili podle taxometru 140k, takže to tak vyšlo). Nechali jsme se vyložit asi po 9km u hotelu Lien Hiep Thanh Hotel. Nám byl nabídnut bungalov hned za kuchyní za 35$ bez snídaně. Druhý bungalov je prý až nahoře, takže daleko od moře a bez teplé vody. No přemýšleli jsme zda se ještě někam podívat a porovnat jiná ubytování na pláží, ale byli tak příjemní, že jsme nakonec zůstali zde. Rychle jsme vyřídili formality a šli jsme do vody. Jééé, ta byla ale super! Hned jsme si k tomu dali pivo a už jsme konečně na dovolené a po 3 dny nehodláme dělat nic jiného než odpočívat. Na večeři jsme se rozhodli zůstat v našem hotelu. Měli čerstvé grilované ryby přímo na pláži. Tak jsme si dali grilované ryby (black fish a tuňáka) za 150k, ale k tomu jsme měli zeleninu, pečené brambory a koktejl zdarma. Mňam, bylo to výborné. Pak jsme se šli projít po pláži a zjistili, že tu není mnoho lidí.

11.den – Phu Quoc

Dnes jsme konečně neměli žádný budík a tak jsme se prospali. Taťka už nemohl spát, tak se šel projít a vyzjistit kde co je a jaké motorky si budem moc půjčit, taky říkal, že ve vedlejším hotelu pláče slečna, že to vypadá, že byla vykradena – no za 3 dny jsme i my měli tu čest poznat jejího zloděje. K snídani na pláži jsme si objednali Chuoi Chien Bot Voi So-co-la což byl smažený banán v těstíčku s čokoládovou polevou, Banh Kep Chuoi – palačinka s banánem, což však byla jen banánová marmeláda a Pho Ga – kuřecí nudlovou polévku. Poté jsme se šli natáhnout na lehátko a já vyzvídala na recepci co se dá dělat na ostrově. Nabízeli nám celodenní šnorchlovací výlet. To by bylo něco pro tátu. To mě na Bali hrozně bavilo. Tak ale pokud ve středu pojedem na celodenní výlet, tak bychom dnes měli jet na motorkách…. a ve čtvrtek už budem jenom odpočívat když letíme zpět..hmm, tak jak to uděláme. Takže bohužel z odpočívání dnes nebude nic, došli jsme si pro taťku, který relaxoval v hospůdce na útesu a oznámili mu, že dnes se jede na motorkách a v 12:30h už jsme si u souseda půjčili 2 motorky za 100k/motorka do 17h. Chtěl po mě jen občanku a ani na tu se nepodíval. Vysvětlil nám jak se jezdí, napumpoval tátovi kolo a doporučil asi 3litry benzínu na celý ostrov. Nejprve jsme jeli na kraj Duong Dong pro benzín. Vzali jsme raději 4 litry a platili jsme za celkem teda 8 litru asi necelé 200k. To nás asi natáhli. Samozřejmě, že jsme večer vraceli nádrž skoro plnou. Pak už jsme to obrátili a frčeli po silnici z Duong Dong do An Thoi směr pepřová farma. Smrt v očích a na tachometru asi 30km/hod. Byla to sranda. Ale pak už jsme to i rozjeli. Podle super mapy jsme odbočili na kruháku pod městem (ještě před odbočkou na letiště) směr Ham Ninh (druhý směr byl na An Thoi). Cedule ukazovala Ham Ninh 14km. Jeli jsme po prašné cestě a koukali kolem, kde by asi tak mohla být ta pepřová farma, která byla na mapě ukázana jako někde tady, ale samozřejmě jen jako bod mezi několika silnicema a ne přesně na které silnici je vlastně vchod. Po chvilce jsme dojeli na křižovatku vnitrozemní cesty z Duong Dong do Ham Ninh. Tak jsme se dali doprava, jinak bychom jeli zpět do hlavního města. Silnice byla rozkopaná. Takže se jelo po štěrku pěkně blbě a museli jsme jet pomalu. Evidetně to rozdělali a nepokračovali. Po chvíli jsme dojeli k velké bráně, tak jsme se šli kouknout co tam je…že by pepřová farma? Ne, dojeli jsme k vodopádům Tranh Springs – aha, takže farmu jsme asi přejeli. Zaplatili jsme 16k za vstup a parkoviště, dali si smažené banánové placky šli asi necelý 1km pralesem k vodopádu. No takový vodopád známe z Krkonoš, kvůli tomu jsme nemuseli jezdit do Vietnamu. Tady jsme k tomu měli ale super bonus. Asi 5 obézních nechutných Rusáku v plavkách, kteří museli do vodopádu vlézt, i když viděli, že si ho fotím. No hnus, tak jsme šli zas zklamaní zpět na parkoviště a pokračovali dál. Za nedlouho byla křižovatka a krásná asfaltová cesta vedla do Ham Ninh (druhá do An Thoi zezadu kolem letiště). Tak jsme to konečně rozjeli po té asfaltové a po 5km jsme byli v rybářské vesnici Ham Ninh. Podle průvodce je zde hodně stánků a restaurací s mořskými plody. No stánků možná ano, ale ne moc lákavých a restauraci jsme viděli jednu a tam neměli nic co by nás lákalo. No nic, je 14:30h, musíme jet dál, abychom aspoň něco viděli. Takže ještě kousek po krásné asfaltce a pak už jen 15 dlouhýýýých km po rozestavěné štěrkové silnici do Bai Sao Beach. Teda tohle vědět, tak to vzdáme už na začátku, ale my furt doufali, že to za další zatáčkou už končí. No bohužel, tato cesta je kompletně rozestavěná a v příštích letech se to asi nezmění, když Vietnamci nejedou po částech, ale rozkopají všechno najednou. Po 1h15min jsme konečně dorazili na tu vysněnou pláž s bílým pískem. Písek byl sice bílý, ale jinak mělo toto místo od ráje opravdu daleko. Neřekla bych, že to za tu námahu stálo se sem trmácet. Na lehátko jsme mohli jen za 60k, pivo stálo asi 30k, ve vodě byly chaluchy a voda nebyla tak blankytně modrá jak na obrázku. Ale vykoupali jsme se, vyfotili se a asi po 40minutách jsme opustili pláž, protože bylo již 16:30h a věděli jsme, že nám to ještě potrvá než dojedeme k hotelu. Cestou zpět už tátovo kolo tak ucházelo, že jsme jej museli napumpovat u nějakého stavení. Byli moc milí, pán nám to napumpoval a nic za to nechtěl. Při vrácení motorky nám ještě než jsme zaparkovali řekli, že jsme píchli kolo a že budeme muset platit. Aha! Snažili jsme se s nima dohadovat, že je jen ušlé, že nám ho ráno přece taky nafukovali a nehodlali jsme se nechat oškubat. Stáli si za svým a říkali, že chtějí 70k. No tak to ještě jde no. Přivezli jsme motorky o hodinu později a opravdu s prázdným kolem, tak jsme jim ty peníze dali.

12.den – Phu Quoc

Dnes jsme se rozhodli být na pláži, náš včerejší plán jet dnes šnorchlovat jsme zavrhli, páč odjezd byl z An Thoi na jihu ostrova a my jsme teda nehodlali absolvovat tu cestu znovu. Takže jsme se natáhli na lehátko, kolem chodila stařičká paní s ovocem – koupili si od ní dračí ovoce za 20k a já se zeptala, zda si to mohu vyzkoušet. Kurňa to bylo teda dost težké, vůbec jsem to nemohla uzvednout! Jak to zvládá ona opravdu nechápu.

Asi kolem 14h jsme se zas trošku začli nudit a nevím koho pak napadlo si půjčit motorky a jet na další dobrodružství po ostrově. Asi mě, páč tatínek by nejraději sbíral zůstal v baru na útesu a mamka chtěla konečně odpočívat. No ale válet se můžem doma u bazénu a tak jsme holt v 14:30 už seděli na motorkách. Tentokrát jsme si půjčili v půjčovně u hlavní silnice, kde nám včera nechtěli dát dobrou cenu (nabízeli nám 150k za motorku). Dnes nám to dali až do večera za 100k/moto a k tomu ještě týpka na motorce, aby s námi objel perlovou, pepřovou a rybí farmu – abychom se opět neztratili. Tak to bylo super! Prvně jsme zastavili u vtipné pumpy. Byla to vlastně jen malá pumpička u rodinného baráčku, ale byla to Shell! Pak jsme pokračovali po silnici na An Thoi a na křižovatce u letiště jsme jeli rovně (včera jsme sem přijeli od letiště) a kupodivu cesta byla asfaltová. Jenže v tu chvíli co mamka řekla ´to se nám to dneska jede krásně po asfaltu´tak jsme odbočili na prašnou silnici. Naštěstí jsme nejeli dlouho a po 5 minutách jsme skončili u perlí farmy. Manager nám ukázal jak se pěstují/chovají perly, popsal nám jak různé druhy. My si pak v prodejně koupili naušnice za 400k/pár. Pokračovali jsme dál. Vraceli jsme se do města a na kruháči jsme odbočili jako včera do Ham Ninh. Opět jsme projeli prašnou lesní uličkou ale na konci jsme se dali tentokrát doleva. Rozkopaná silnice byla i tímto směrem, ale naštěstí ne dlouho. Další zastávkou byla pepřová farma. Tam nám nikdo žádnou přednášku nedal. Pouze jsme se prošli mezi pepřovými keřy a pak si zakoupili výborné pepře v prodejně. Poslední zastávka s naším průvodcem byla farma na rybí omáčku Nuoc Nam. Náš řidič odjel, protože zpět už trefíme. Tam také žadný průvodce, tak jsme se šli jen podívat o skladu, kde byli červené sudy ve kterých se kvasili ryby s mořskou solí. Fuj, byl tam hrozný smrad. Já vyšplhala nahoru a podívala se do kádě – jen černá tekutina. Z Vietnamu se však omáčka vyvážet nesmí. Z farmy jsme jeli do centra města Duong Dong a dojeli jsme až v majáku Cau Castle, kde jsme zaparkovali před chrámem. U stánku jsme konečně ochutnali Nuoc Mia – džus z cukrové třtiny za 10k. Mňam to byla delikatesa. Poté jsme se šli podívat na místní noční trh se suvenýrama a restauracema s mořskými plody. Mořské plody vypadaly lákavě, ale byly celkem drahé, tak jsme si dali aspoň smaženou placku ze sladké brambory a smažený banán v těstíčku (oboje po 5k) a prošli jsme se dál do města. Žádnou restauraci jsme ale nenašli, asi opravdu všichni jedí na trhu. Rozhodli jsme se tedy vyzkoušet hotel a restaurace vedle nás. A hned u prvního stolu seděli Slováci a Češi, tak jsme se s nima pozdravili a říkali, že jsou druzí Češi co vidíme a oni, že my jsme úplně první. K jídlu Tau Hu Xao Chua Ngot – dušené tofu se sladkokyselou omáčkou a Tau Hu Chien Sot Ca – smažené tofu s rajčatovou omáčkou. K tomu jsme si dali bílé vietnamské víno Dalat. Eva s Honzou říkali, že byli v Mui Ne. Tam se jim nelíbilo, protože i když to bylo levnější tak to bylo plné ruských turistů, a tak se vrátili na Phu Quoc.

13.den – Phu Quoc > Saigon

Tak to byla teda noc. Asi kolem 02:40 mě vzbudila rána a vidím, že někdo stojí u našeho okna a šmátral přes otevřené okno na stůl. My si tam samozřejmě nic nenechali. Nevím, proč jsem okamžitě nezačala křičet. Zvláštní reakce, ale začala jsem svítit mobilem a pak rozsvítila světlo. Taťka správný kriminalista vyšel ven a pozoroval zpoza stínu, kde se co šustne. Pak uvidel týpka vycházet z protějšího apartmánu a jak něco nese v ruce, asi počítač. Tak vyběhl a začal na něj kričet, ale týpek se rozběhl k pláži a zmizel ve tmě. Ráno jsme to šli na recepci ohlásit a potvrdilo se, že bungalov vykradli a odnesli počítač. Prý to vůbec nebylo přes okno, ale normálně si otevřeli dveře a vykradli je ve vnitř zatimco spali. No tak to by mě teda kleplo kdybych se v noci vzbudila a měla chlapa přímo v pokoji. Fuj. Další nemilá věc byla, že celou noc pršelo a ani ráno to nevypadalo na slunečný den. Kurňa zrovna dnes jsme opravdu žádné motorky v plánu neměli a chtěli jsme se jen opalovat. Ve vodě jsme se párkrát koupali, ale škaredé počasí přineslo i odpad z moře. Potom jsme viděli jak vedle jezdí na vodním skutru. Tak jsme si s taťkou řekli, že to zkusíme, když jsme na tom nikdy nejeli. Bylo to 450k za 10min. Tak jsem si nasedla za taťku a jeli jsme. Projižděli jsme kolem pobřeží tam a zpět. Nejdřív jsem se trošku bála, když to táta krosil přes vlny a prudce otáčel, ale pak jsme jeli rychleji a rychleji a byla to sranda. Pak nám chcípl motor a už nešel nahodit. Tak přijel ten týpek na druhém jet ski a řekl nám ať si přestoupíme na ten jeho. Já si přesedla a pak si přesedával i taťka a měl každou nohu na jiném skútru a začalo se to rozjíždět, tak se táta snažil přehoupnou ale v tom se skútr, kde jsem seděla začal normálně potápět!!! Tak musel chudák taťka skočit do vody, aby se skútr neponořil do hlouby moře. Dost jsme se teda pobavili. V 14:45 už jsme vyráželi na letiště. Taxi nám zavolal hotel a dohodli jsme se s párem z Austrálie na společné cestě.. Jeli jsme asi 10min a celková cena byla 140k. V 16:10 už jsme vzlétali. Let byl opět rychlý, přiletěli jsme do HCMC kolem 17h. Připravila jsem si 15k na autobus, ale museli jsme platit ještě 5k za krosnu. Z repraku furt něco hlásili a slečna vedle mě mi říkala, že přijde velký tajfun a že bychom se rozhodně neměli vydávat do delty. Ať zůstaneme v Saigonu a ať si zjistíme více informací. No to nás zase vystrašila a poslední 3 dny jsme nedělali nic jiného, než jsme sledovali počasí a vývoj situace. Po 40min jízdy v koloně nás vysadili na autobusáku u Ben Thanh trhu a my si to štrádovali do uličky Pham Ngu Lao Street, kde jsme předtím našli levné hotely, ´iPeace Hotel´ jsem ukecala za 25$/pokoj/noc. Nový, velmi čistý hotel, perfektní servis. Jedná se o baťůžkářskou čtvrť, tudíž v okolí je široká nabídka restaurací, bank, směnáren, cestovních agentur, které se předbíhají s cenami. První jsme si koupili 1denní výlet do Delty Mekong za 500k pro všechny a šli se projít po naší čtvrti. Dali jsme si pivko na kraji rušné ulice jako všichni vietnamci a turisti. Židličky jsou vyskládané v řadách, že to vypadá, že lidé čekají na autobus. V hotelu Beautiful Saigon II jsme si dali výbornou večeři.

14.den – Delta Mekongu

Už v 8h jsme museli být připraveni na odjezd. Cesta byla zdlouhavá, ale viděli jsme hodně rýžových polí a malých městeček a vesniček. Do přístavu v My Tho jsme dojeli kolem 10h a hned jsme nastupovali na velkou loď pro celou skupinu, která nás měla dovézt na ostrov. Při nástupu si všichni posedali na jednu stranu a začali jsme se převažovat. No myslela jsem, že se začnem potápět jako na vodním skútru. Asi po 20 minutách jsme přejeli řeku na Ostrov Jednorožce, kde jsme jako první navštívili medovou farmu. Ukázali nám jak se chovají včely dali ochutnat čajík s medem, banánky v medu, oříšky v medu a nějaké sušené ovoce. Po ochutnávce jsme šli kousek pěšky k místu kde jsme se po 4 nalodili na malé loďky a jeli jsme asi 10minut kanálem jedna loďka za druhou, kanál byl úzký, museli jsme si dávat pozor na ruce, fakt skoro zácpa. Bylo to moc hezké. Pak jsme nastoupili zpět na naši loď a popojeli kousek dál, kde jsme se po cca 8 lidech nalodili na menší loďky a pluly krásným kanálem. Lodě od sebe byli daleko, takže jsme se navzájem neviděli a byli tam úplně sami. Opět kousek procházka pralesem a na konci nás čekala další předváděčka. Tentokrát nám ukázali jak dělají z kokosu bonbony. Vysvětlili nám, že kokos, který se pije čerstvý je asi 4 měsíce starý. Na výrobu bonbonů používají asi 1,5 roku starý, kde je dužina už zvrdlá a vykukuje ven z kokosu. Kokos se zužitkuje úplně celý. Z tvrdých slupek se dělá mýdlo, zbytky se dají jako potrava kuřatům či kachnám a vnější část ořechu se pálí. Kmeny i listy používají na stavbu domů. Dojeli jsme k přístavu, kde jsme měli oběd. K obědu bylo vepřové maso, rýže, zelenina a polívka a za příplatek ryba Elephant Ear. Nic moc. Pak jsme se přesunuli loďkou na poslední zastávku, kde byli krásně prostřené stoly a dostali jsme ochutnávku exotického ovoce. K tomu jsme poslouchali tradiční vietnamský folklor. Poté jsme se vydali zpět do My Tho, kde jsme nastoupili do busu a jeli zpět do Saigonu. Někteří pokračovali busem do Can Tho, kde budou nocovat v hotelu a ráno navštíví plovoucí trh. Trošku nás mrzí, že jsme trh neviděli, ale nedá se nic dělat, ještě musíme na Chu Chi tunely. Zájezd na tunely jsme si koupili u stejné kanceláře jako včera, slíbila jsem slečně, že se vrátíme, pokud budeme spokojení a pak jsme šli na večeři do té samé restaurace. V parku bylo hrozně lidí a všichni jsou to sportovci, hrajou hry jako badminton, fotbal, kopanou s míčkem atd. Večerní trh byl celkem fajn a dá se zde sehnat spoustu věcí.

15.den – Chu Chi Tunely

Dnes jedeme s cestovkou TNK, průvodce vypadá v pohodě. Cesta to ale byla opravdu úmorná. První zastávkou byl tradičně ústav, kde teda dělali nádherné výrobky z mušlí a skořápek. Nejen obrazy, ale různé nádobím sošky a další dekorační věci. Ráda bych si něco koupila, ale všechno to je tak drahé, že jsem aspoň přispěla do truhličky. K Cao Dai chrámu jsme dorazili až po 3hodinách jízdy. No hrůza děs. Přijeli jsme akorát včas na mši, která probíhá od 12h do 13:30. Na prohlídku uvnitř a venku jsme měli 40minut. Stačilo to. Je to opravdu bonbonkový chrám, všechno barevné a krásně zdobené. Z venku také moc krásné.

Popojeli jsme asi 5minut k restauraci Lan Phuonc, kde jsme měli oběd. Poté jsme nasedli do autobusu a pokračovali 2 hodiny na Cu Chi tunely. Po cestě nám pouštěli film o tunelech a životě v tunelech. K tunelům jsme přijeli až kolem 16h. Nejprve jsme si prohlédli zbraně a pak šli do areálu. První nám ukazovali jak byly dělané vývody vzduchu a říkali, že aby odlákali psy, tak do větracích otvorů dávali oblečení amerických vojáků nebo oblečení vyprané v amerických saponátech, případně chlupy tygra a stejně byla u každého otvoru bomba, aby psa zranila kdyby chtěl hrabat dál. Poté jsme si mohli vyzkoušet jak se do takového tunelu leze. Otvor asi 50x50cm a já do něj skočila a úplně se zavřela. Bylo to super. Pak nám ukazovali různé pastě a nástrahy, někdo si šel zastřílet a nakonec jsme mohli konečně do tunelů. Mohly jsme jít 20m, 40m nebo 60m. Mamka to obrátila po 5 metrech, páč ten vzduch tam byl oravdu šílený. My jsme šli s taťkou dál. No šli…taťka se plazil po kolenou já cupitala skrčená na bobku. Po 40m chtěl už taťka ven, ale já viděla díru na konci tunelu a to byla teprve výzva – seskočit ještě o patro níž a tak jsem se tam vydala. Taťka prý nenechá svoji holčičku samotnou a vydal se za mnou. Už byl ale úplně zpocenej, protože to vedro tam bylo šílené. Stmívalo se totiž a začalo to tam vypadat strašidelně. Cesta do Saigonu: 2,5hodiny!!! Tak se nám ji snažili aspoň zpříjemnit vystoupením tanečníků z vietnamské So You Think You Can Dance. V Saigonu nás furt někdo lákal na masáže, tak jsme šli ke 3 sympatickým slečnám na pedikúru. Holky sympatačky, ale když jsem kontrolovala účet, tak tam bylo 80k místo 60k, tak jsem se ptala co to jako je a oni, že to je za lak na nehty. Ale ten mi dali automaticky, nic neříkali, že se tím zvyšuje cena, tak jsem se naštvala a zaplatila jim sice celkovou sumu, ale bez dýška, páč tohodle osrávání mám už fakt plný zuby. Po masáži jsme šli pomalu k naší restauraci. Po cestě jsme zašli do temné uličky, kde jsme u jednoho rodinného stánku nakoupili spirály za 15k!!!! A bez smlouvání! No tak tohle vedět, když jsme je kupovali za 80k…. Dnes jsme zkusili jinou restauraci a já si dala specialitu – rýži s krevetama a kešu oříšky podávanou v celé půlce ananasu. Mňam to byla dobrota.

16.den – Saigon

Dnes máme v plánu Saigon – to znamená náročný pochod po městě. Nejprve jsme sledovali provoz na velké křižovatce a bavili se u toho i po 14ti dnech ve Vietnamu. Pak jsme zapalovali vonné tyčky za 7k v jednom budhistickém chrámku.

Pak jsme navštívili Marinnaman hinduistický chrám, který vevnitř byl dva paláce v jednom a jeho postranní komory vypadaly jako sprchové kouty, páč byly obložené kachličkama. Pak jsme se vydali na dlouhou procházku k Jade Emperor Pagoda. Po cestě jsme viděli mnoho zajímavých míst. Nejprve městské muzeum s letadly, tanky a válečnými auty na dvoře, katedrálu Notre Dame, místní poštu. Pak jsme pokračovali dál a po hodině a půl jsme konečně jsme dorazili k Jade Emperor Pagoda. Všude byli zapálené vonné svíčky, takže byl celý chrám v oparu. Ve vnitř bylo tmavo a atmosféra byla velice magická. Bylo to krásné, několik místností a dalo se jít i nahoru. Venku byla pec, kde se pálejí falešné peníze a po straně rybníček kde byly desítky želv. Tam jsme potkali nějaké Čechy.

Pak jsme si vzali taxi, protože tolik času chůzí zpět už ztratit nemůžem. Nechali jsme se za 60k dovézt zezadu k Notre Dame, protože tam už to je asi 100m k Reunifikačnímu Paláci. Zaplatili jsme 30k za vstup a mohli jsme projít úplně celý palác. Venku stály tanky a letadla, vevnitř jsme nahlédli do všech místností jako jednací sály, jídelny, knihovny, ložnice, herní místnost, aula, kino atd. Bylo to super. Na střeše měli obrovský sál s barem a piánem, na heliportu parkoval vrtulník. Pak jsme sešli úplně do suterénu, kde byly válečné místnosti s mapama, radiokomunikační místnosti a úkryt, který se táhne až k městskému muzeu (v roce 1963 se zde skrýval prezident Diem). Moc se mi prohlídka líbila.

Vyšli jsme zadní branou a pokračovali k muzeu Válečných pozůstatků. To bylo velmi smutné muzeum hlavně část o plynu Agent Orange, kde byly fotky zmrzačených lidí, kteří se neustále rodí ve Vietnamu. Bylo mi opravdu do breku. Před muzeem byla vojenská technika – letadla, tanky a také uměle vytvořené vězení z Phu Quocu. Před ním jsme se opět potkali s Evou a Honzou z Českých Budějovic! Tak to je fakt náhoda tohle to. Oni jsou v Saigonu na pár hodin před letem do Evropy a my se potkáme zrovna tady. Vtipný. Pak už jsme pokračovali k trhu, kde jsme chtěli dokoupit dárky a doutratit peníze. Po večeři jsme se vydali zpět na hotel, kde jsme rychle dobalili a v 21h pro nás přijelo taxi, které nás odvezlo na letiště. Taxi jsme měli předplacené a tak jsem mu dala jen voucher, když nás vyhodil na letišti. On chtěl zaplatit ještě mýtné, ale bohužel jsem měla už jen 6k, tak měl smůlu. Ať jdou fakt doprčic s těmito přídavky k ceně. Vypili jsme si poslední vietnamské pivo a po pulnoci už jsme šli do vzduchu. V Dubaji jsme měli asi 4hod na přestup, tak jsme se procházeli po letišti a hledali nějaké ty spací vajíčka. Tak v Dubaji je nemají, ale mají tam hotely, kde se může člověk vyspat v takové malé kabině za 18$/hod. Před 12h už jsme přistávali v Praze, oblékli jsme se do bund a hned u přepážky MHD jsme se dostali zpět do reality, když jsme narazili na protivnou prodejkyni jízdenek. Welcome to Prague!

Úspora až 70 %, bonus až 5 000 Kč.

POROVNÁNÍ CEN