Jsem v bezvýchodné situaci, ale zatím nepanikařím… Na počátku března, kdy už situace ohledně koronaviru začala v Evropě nebezpečně nabírat na obrátkách, jsem se vydala na zaslouženou dovolenou na Tahiti a přidružené ostrovy a také na Isla de Pascua (Velikonoční Ostrov). Letenky z Aucklandu do Pape’ete a dále na Easter Island a zpět jsem měla zakoupené již od září 2019. V době, kdy jsem odlétala byl na Novém Zélandu znám jediný případ výskytu koronaviru. Bohužel jsem špatně vyhodnotila situaci, letenky jsem nezrušila a odletěla jsem. Nicméně opravdu jsem nemohla vědět, že situace nabude takovýchto rozměrů, uvízla jsem totiž na Tahiti. Let jsem nezrušila také proto, že by mi samozřejmě nebyly vráceny žádné peníze a v tu dobu Air New Zealand ani Air Tahiti Nui – letecké společnosti, které operovaly lety, neviděly odlet jako problém.
Odlet z Aucklandu proběhl naprosto bez komplikací, ale první známky toho, že něco není úplně v pořádku, jsem pocítila ihned po přistání na letišti Fa’a’a. Musela jsem vystát opravdu dlouhou frontu, aby mě pustili do země. Jejím důvodem bylo, že každému pasažérovi včetně posádky změřili teplotu, zapsali si jeho kontakt a adresu místa, kde bude pobývat. Přiletěla jsem v noci, takže ulice byly prázdné, ale když jsem se ráno po snídani vypravila do města, zjistila jsem, že všichni žijí běžný život, restaurace a obchody byly plné, tržiště se hemžilo lidmi, takže jsem na koronavirovou hrozbu rychle zapomněla a pustila se do objevování hlavního města Pape’te a celého ostrova Tahiti. Po 4 dnech strávených ve Francouzské Polynésii jsem odletěla na Velikonoční Ostrov. Situace po příletu se opakovala – změřit teplotu, zapsat kontakt a adresu. Nicméně Rapa Nui a jeho krásy mi opět daly na okamžik zapomenout na celosvětovou krizi. Na Velikonočním Ostrově jsem měla jeden týden a čím se chýlil můj pobyt ke konci, tím více jsem začala pociťovat nervozitu. Já osobně žádný stresař nejsem, ale cítila jsem energii lidí a její postupnou změnu od pohody ke strachu.
Při čekání na letišti jsem se seznámila s mladou paní, Ruskou, dlouhodobě žijící se svým manželem v Argentině a od té doby jsme se staly nerozlučnou dvojkou. Letěla sama na svou vytouženou dovolenou na Bora Bora. Její manžel není úplně plážový povaleč, a tak zůstal doma hlídat psy. Na letišti Fa’a’a jsme přistály jedním z posledních letů, které Francouzská Polynésie přijala a z Isla de Pascua jsme odletěly jedním, z posledních letů, který byl odtamtud vypraven. Po příletu samozřejmě opět měření teploty, kontakt, adresa a tentokrát bonusová informace, že máme zůstat 14 dní v karanténě na Tahiti v daném ubytování, kde jsme si zaplatily první noc, shodou náhod obě ve stejném hostelu! Poté už situace nabrala rychlý spád…
Přílet byl opět noční, ale ráno po snídani už situace nebyla stejná, jako po mém prvním příletu. Lidé byli nervózní, turistů ubylo. Bylo mi jasné, že moje třítýdenní cestování po ostrovech Maupiti, Bora Bora, Raiatea, Taha’a a Huahine neproběhne podle mých představ. Nejsem plánovací typ, takže jsem na ostrově Tahiti měla zaplacenou jen první noc s tím, že hned druhý den ráno již odletím vnitrostátním letem, na některý z výše zmíněných ostrovů, což se okamžitě ukázalo jako nemožné. Organizace je v Polynésii špatná, a tak v hostelu o žádné karanténě nevěděli. Na oficiálních stránkách jsem však vyhledala informaci, že karanténa se vztahuje jen na lety, které přiletěly po šesté hodině ranní, takže jsme s Olesyi byly volné. Ne však na dlouho… Šla jsem si do lékárny koupit roušku a dezinfekční gel – VYORODÁNO. Místní trhovci se ale situaci přizpůsobili velice rychle, a tak jsem na hlavním marketu v Pape’ete sehnala doma šitou roušku za v přepočtu nekřesťanských 200Kc. Rozodně jsem nechtěla nikoho nakazit (kdyby náhodou), byla jsem tedy ráda, že jsem sehnala alespoň něco.
Když jsem se vrátila do hostelu, vše už bylo zase jinak a my měly s Olesyí oficiálně být 14 dní v karanténě v daném zařízení, jak nám bylo řečeno po příletu. Když jsme však viděly fluktuaci hostelu konstatovaly jsme, že zůstat tam a ještě ve sdíleném pokoji pro 16 lidí je opravdu zdravotní riziko a holý nesmysl. Olesyin odlet na Bora Bora byl samozřejmě nemožný, protože vnitrostátní lety byly pro turisty zrušené. Hledaly jsme tedy východisko a bylo nám jasné, že v tuhle chvíli už se nejedná o dovolenou, ale o „přežití“. Chtěly jsme alespoň pryč z rozpáleného města a společného pokoje, někam, kde se opravdu budeme moci izolovat a bude to bezpečné, jak pro místní, tak pro nás. Našli jsme levnější ubytování na nedalekém ostrově Moorea. Přespaly jsme tedy ještě jednu noc v hostelu a druhý den dopoledne jsme se s rouškami na ústech vydaly do přístavu na trajekt. Přestože byla přeprava mezi ostrovy zakázaná na trajekt nás kvůli špatné informovanosti, které jsme zneužily, pustily a byla to poslední loď, kterou byli turisté přepraveni. Ten den Zavřelo Tahiti hranice.
Ve Fare Om, jak se naše ubytování jmenuje, nás přivítala úžasná Francouzka Isa, která si byla velice dobře vědoma naší situace a chtěla nám pomoci. Do komunity, která se zde vytvořila jsme zapadly velice snadno. Během dvou dnů několik členů osazenstva zvládlo odletět a i my s Olesyí jsme považovaly toto ubytování jen za útočiště při čekání na naše lety. Já jsem začala s Air New Zealand řešit dřívější návrat zpět do Aucklandu, protože být tři týdny na jednom ostrově pro mě nemělo smysl a navíc se očividně schylovalo k tomu, že hranice zavře v brzké době i Aotearoa. Bohužel Nový Zéland zavřel hranice tím způsobem, že dopoledne novozélandská vláda vyhlásila, že ten stejný den večer budou hranice uzavřeny. Vzhledem k situaci v jaké jsem se nacházela bych nestihla za kýžený čas ani dojet na letiště. Věřila jsem ale, že vzhledem k počtu sezonních pracovníků na Zélandu, udělá novozélandská vláda nějakou výjimku, jako se to podařilo například v Kanadě, kde se mohou sezonní pracovníci, ze svých dovolených vrátit. Bohužel se tak nestalo a můj majetek v řádu statisíců zůstal v Aucklandu a já uvízla v pacifickém ráji.
Myslela jsem si, že hůř už být nemůže, naivka jedna… Polynéská vláda vyhlásila po vzoru ostatních států karanténu, vše je uzavřené a ven se může jen s „propouštěcím“ dekretem a po jednom. V dekretu je několik možností, proč opouštím místo svého pobytu – lékař/lékárna, nákup, sport/procházka, práce. Pod možností sport jsem si představovala i možnost surfovat, má první zkušenost mě ale vyvedla z omylu. Po chycení pár vln jsem byla vyzvednuta polynéskou válečnou lodí a bylo mi vysvětleno, že při karanténě nemůžu surfovat! Argumenty, že je to sport, a že jsem minimálně 2 km od břehu se nesetkaly s úspěchem, ale aspoň jsem nedostala pokutu. Tak teď už mi zbývají jen procházky do lesa, kde si můžete nasbírat mango, kokos, banány, bylinky, a když víte, kde hledat, tak i batáty a yamy, což dokáže pěkně snížit režii. Ve snížení nákladů mi vyšla vstříc i Isa, místo 400Kč za noc v samostatném pokoji nyní platím 150Kč. Situace mě pomalu dováděla k rozhodnutí, že se stanu mladým alkoholikem, ale i do toho mi polynéská vláda „hodila vidle“ a zavedla zákaz prodeje alkoholu (čož je vlastně také snižování nákladů, protože jsem milovnice piva). To pro to, že se zdejší scházeli v lese za vesnicí, kde se družili a společně popíjeli.
Nyní je 8. den karantény, před námi je ještě dalších 17 dní, ale možná se ta doba ještě prodlouží. Osazenstvo čítá 14 členů. Olesya se dočkala svého vytouženého letu a je nyní na cestě do Chile, kde začíná její další dobrodružná cesta, zdolat zavřené hranice Argentiny a navrátit se zpět za svým manželem a pejsky. Já zkusím ještě pár týdnů vyčkat, jestli se mi, po zklidnění situace, přeci jen nepodaří dostat zpět na Nový Zéland k mému majetku a pokud ne, začnu pomalu uvažovat nad návratem do České Republiky, což je samozřejmě v tuto chvíli, odsud, nemožné. Při mém čekání budu i nadále součástí tohoto zajímavého psychologického experimentu života v komunitě rozdílných lidí různého věku, národnosti a vyznání na nádherném tropickém ostrově uprostřed Pacifiku…
Pokud chcete vědět, jaké to je, žít takovýmto způsobem, jak to děláme, že spolu všichni dokážeme vyjít, čím se bavíme, abychom se neukousali nudou, co jíme, jací jsou tu se mnou lidé, jak trávím své dny, jaké vůbec mám v takovéto situaci pocity a mnoho dalšího, sledujte můj Instagram: instagram.com/manuelaslittlesecrets/ a můj blog manuelaslittlesecrets.cz. Krásné fotografie jsou od úžasného fotografa Martina Vaňka: instagram.com/martinvanekphoto/. Pokračování naleznete zde.
Ahu Tongariki, Velikonoční ostrov
Ranu Kao, Velikonoční ostrov
Faarumai Waterfall, Tahiti
Tržnice v Papeete, Tahiti
Ostrov Moorea
Pokračování naleznete zde.
S manželkou sme cestovali koncom januára na Maledivy. Na letisku v Malé už všetok personál mal rúška, ale nič mimoriadne sa nedialo. Vracali sme sa 10. februára a už bolo zreteľne cítiť, že v tejto časti sveta je úplne iná atmosféra. V Dohe na letisku sa manželka rozkašľala a ja hneď – ber rýchlo cukrík, lebo nás tu niekde dajú do karantény. Takže ak niekto o mesiac a pol neskôr neskôr cestoval niekde mimo Európu (lacné letenky,…)a pritom bol 25 hodín denne na sieťach a nestihol zaregistrovať že sa niečo deje – tak teda neviem…
Na Tahiti uz jsme parkrat byli a nemyslim
Si ze je lepsi misto na uviznuti nez Moorea 🙂
já jsem ten trip ABSOLVOVAL LONI DIKY BOHU LETOS JSEM CHTEL KOLEM SVETA